Rozhovor s Rebeccou King a Editou Raušerovou
Edita Raušerová je od nové sezóny primabalerínou ND, Rebecca King nastoupila do ND na pozici demisólistky. Obě spojuje mládí, talent a také nová hlavní role, která je snem každé tanečnice, dvojrole Odetty a Odilie v Labutím jezeře. Přiznávají, že nastudování role bylo náročné, ale stálo to za to, od diváků ve vyprodaném hlediště sklidily zasloužené ovace. Nyní se těší na nové role a výzvy, rády by tančily v novém baletu Šípková Růženka, který má premiéru v Národním divadle už v březnu.
V září a říjnu jste excelovaly ve dvojroli Odetty a Odilie na scéně Národního divadla, obě jste tuto roli studovaly teprve nedávno. Jak dlouho jste ji zkoušely a co je pro vás na ní nejtěžší?
Edita Raušerová: Před svou květnovou premiérou jsem zkoušela přibližně pět týdnů.
Když poprvé tančíte takovou velkou roli, chcete se na ni pořádně připravit. Pro mě a mého tanečního partnera Adama Zvonaře to bylo náročné. Soustředili jsme se hodně na techniku, aby vše vypadalo dobře a přesně. Kladla jsem důraz na ruce a vytočení nohou. Z role Odetty/Odilie jsem měla radost, ale hlavně respekt a trošku strach. Je to dvojrole, tak musíte zvládnout obě polohy, což vůbec není jednoduché.
Rebecca King: Začala jsem ji studovat koncem června. Přes léto jsem byla doma v Marylandu, kde jsem zkoušela na sále, aby mi to sedlo do hlavy a do těla. Když jsem přišla po prázdninách do nového souboru, nemusela jsem se soustředit na kroky, ale zaměřila jsem se na držení rukou a na emoce.
Rebecco, tančila jste Labutí jezero již v minulosti na jiné scéně?
Odettu jsem tančila již ve Státní opeře, ale v Národním divadle je to úplně jiná verze. Některé technické prvky byly odlišné a jiné zase velmi podobné. Nejtěžší bylo změnit drobnosti, které jsem měla automatický naučené. Příběh je v pojetí Národního divadla odlišný od toho, v kterém jsem v minulosti vystupovala. Odetta tu není v druhém jednání tak smutná, ale je šťastná a zamilovaná. Princ ví od začátku, že je dívka a ne labuť, nemusí se tedy bát, že po ní bude střílet. Vyprávím tedy příběh, jak je pro mě těžké být labutí a bojovat za svou lásku. Pro diváka je víc než technické provedení důležité herecké ztvárnění, aby uvěřil tomu, co se na jevišti odehrává.
Edito, bylo pro vás představení v září jednodušší, když jste ho tančila již podruhé?
Na jednu stranu ano, protože jsem to měla už naučené. Na druhou stranu jsem měla strach, abych představení vůbec udělala, bylo to těsně po prázdninách. Labutí jezero je velmi obtížné na fyzickou kondici. Člověk má už za sebou premiéru a myslí si tedy, že je všechno v pohodě. To však svádí k tomu, že může snadno něco zkazit. Pořád je co zlepšovat, aby to bylo dokonalé. Když jsem měla nastudovanou techniku role, mohla jsem se více soustředit na hereckou část a práci s rukama.
Jak se vám tančí s vašimi partnery, je důležité, když máte v Labutím jezeru tvořit zamilovaný pár, aby vám byl partner sympatický?
Edita Raušerová: Myslím si, že ano. Je asi těžké tancovat s někým, koho zrovna nemusíte, ale to nemohu posoudit. Zatím se mi nic takového nestalo. Někteří tanečníci jsou tak profesionální, že i když se nemají moc v lásce, není to na nich poznat.
Rebecca King: S Filipem Veverkou se známe už tři roky. Jsme kamarádi, občas chodíme na kávu nebo na večeři. Máme mezi sebou dobrý kontakt a to je pro mě důležité. V partneřině, když se dva lidé neznají, je pro ně náročnější spolu tančit. Pracovali jsme spolu už ve Státní opeře na baletu Labutí jezero, Spící krasavice i Popelka. Oba víme, co druhý potřebuje a jsme spolu na jevišti sladěni.
Odetta a Odilie je snem každé baleríny, co pro vás tato role znamená?
Edita Raušerová: Každá tanečnice má jinou vysněnou roli, třeba je to Giselle, Kitri, ale pro mě to byla od malička Odetta. Když jsem dozvěděla, že ji budu tančit, splnil se mi sen. Věděla jsem, že nejsem úplně typ na labuť, ale hodně jsem pracovala na tom, aby to vypadalo dobře. Samozřejmě se někomu líbit budu nebo naopak. S tím já už nic neudělámJ.
Rebecca King: Když mi bylo patnáct let a mé učitelce tance bylo čtyřicet, tančila tuto roli na galakoncertu v Marylandu a byla při tom naprosto úžasná. Jakmile slyším hudbu z Labutího jezera, vzpomenu si na svou pedagožku, díky níž jsem si Odettu a Odilii přála tolik tančit.
Rebecco, tuto sezónu jste přestoupila ze Státní opery, jak se vám líbí v Národním divadle?
U vás Edito, také nastal zvrat, jste od nové sezóny první sólistkou, kromě vyššího platu, co se změnilo?
Rebecca King: Zatím vidím na svém přestupu jen pozitiva, přinesl mi nové možnosti a výzvy. Mezi to patří hlavní role v Labutím jezeře a Louskáčkovi, ve kterém nyní tančím po pěti letech. Těším se na nový repertoár, spolupráci s novými choreografy a s baletními mistry. Vážím si jejich připomínek a rad, protože jedině tak se člověk zdokonalí. Na Labutím jezeru jsem spolupracovala hlavně se Zuzanou Susovou, Míšou Černou a Alexejem Afanassievem, moc mi pomohli. Na týden tu byla také asistentka choreografa baletu Ingrid Němečková a pracovala s námi, což bylo výborné a obohacující.
Edita Raušerová: Vyšší plat o moc vyšší není, ale to snad brzy zlepší. Když jsem se dozvěděla, že se stanu první sólistkou, nemohla jsem tomu uvěřit. Nejdříve jsem byla šťastná, protože jsem po ničem jiném netoužila, ale pak přišly obavy. Doufám, že mi neubude práce a přijdou další krásné role. Změny v chování u kolegů nijak nevnímám… Přijdou mi pořád stejní.
Edito, vy jste přestoupila během studií v Brně do Prahy, proč jste se tak rozhodla? Nestýská se vám po rodině, když je tak daleko?
To bylo ráz na ráz. Impulzem pro mě byly pražské Masterclasses s Dariou Klimentovou, kde byla spousta tanečníků z Prahy. Říkala jsem si, že bych ráda získala jinou zkušenost, jiný přístup a dril. Přemýšlela jsem o tom celý šestý ročník na brněnské konzervatoři. Nakonec jsem přijímačky do Prahy zkusila. Pražská konzervatoř mi dala opravdu hodně, ale ani studia v Brně nelituji, z obou jsem si odnesla to nejlepší. Po rodičích se mi stýskalo, volala jsem si s nimi každý den a samozřejmě jsem jezdila na víkendy domů.
Rebecco, studovala jste tanec v Marylandu v USA, co vás přivedlo do Ukrajinského národního baletu a pak do Prahy?
V Americe se tančí málo klasiky, je tam hlavně moderní balet. Po škole jsem nejdříve šla na Ukrajinu, protože se tam hraje čistě klasický repertoár. Za jednu sezónu mého působení jsem tančila jen v jednom neoklasickém titulu. Pak jsem se na rok vrátila do Ameriky, zkoušela jsem různé soubory a obhlížela jsem si jejich repertoár. Nelíbil se mi tam styl práce, hrají tam jeden balet čtrnáct dní v kuse a pak mají dva týdny volno. Takhle to je stále dokola a taky nemají práci po celý rok. Taneční sezóna jim trvá pouze šest až sedm měsíců a zbytek roku nemají co na práci. Je těžké se pak udržet ve formě a klasický titul studují maximálně jednou za rok, u většiny souborů je to Louskáček.
Co máte rády na Praze?
Rebecca King: Když se člověk snaží mluvit česky, lidi jsou fajn. Pro jiné kolegyně z branže, které neumí česky, je to tu těžší. Praha je krásná, když jdu historickým centrem, jen žasnu, každá budova je skvost. V Americe nejsou skoro žádné památky a historické budovy. V říjnu jsem byla v Budapešti, i když jsou tam nějaké monumenty, tady je jich víc a jsou hezčí. Také mám ráda některé české jídlo, chutná mi například bramborová polévka, smažený řízek a svíčková omáčka.
Edita Raušerová: Praha je krásné město a jsou tu nádherné památky, ale to je asi vše. Spíše bych se více rozmluvila o Brnu, které mi přirostlo k srdci. Je to pěkné, malinké město, pro mě je malebné a lidé jsou milí, takoví jsou Moraváci.
Měly jste možnost tančit na zahraničních scénách?
Edita Raušerová: Měla jsem možnost hostovat s pražským souborem Národního divadla. Poznáváme nová města a jeviště. Líbilo se mi v Kievské opeře, kde jsem byla na mezinárodní taneční soutěži. Nebylo tam klasické jeviště, ale 4% šikma. Bylo tam proto těžší tančit. Musíte si na to zvyknout, pak je to snadné. Nejlepší je skákat směrem dolů, to vyletíte dva metry vysoko, horší je to do kopce. Tančila jsem hlavně na tuzemských scénách, například v Brně, kde je obrovská scéna. Prostředí tam znám už od té doby, co jsem byla malá holka. Dobře se mi také tančí v Národním divadle v Praze, kde to znám nejlépe.
Rebecca King: Mně se také zdála nejlepší scéna v Kievě. Pěkné jeviště je také v Karlsruhe, scéna je dvakrát větší než v Národním divadle. Je příjemné na takovém místě tančit, ale v Karlsruhe se mi nelíbí divadlo, protože sedadla s diváky jsou nad úrovní jeviště. Když jsou diváci tak blízko u vás, působí to znervózňujícím dojmem.
Tíhnete spíš k moderním nebo klasickým baletům?
Rebecca King: Mám raději klasiku, protože má nějaký příběh, který musí tanečníci divákům převyprávět a líbí se mi také klasická technika. Studovala jsem deset let, táhne mě to k ní víc než k moderně
Edita Raušerová: Před čtyřmi lety jsem se chtěla věnovat jenom klasice. Chtěla jsem proto do klasického souboru, ale postupem času jsem si zamilovala i moderní tanec. Myslím si, že tanečník by měl být všestranný. Umět se hýbat jak v klasickém repertoáru, tak i v moderním.
Tíhnete spíš k moderním nebo klasickým baletům?
Edito, jaký je pro vás rozdíl mezi klasikou a modernou?
Je jedno, jestli se člověk věnuje klasice nebo moderně, oboje huntuje tělo. Z klasického tance vás bolí nohy a záda, ale mohou vás klidně bolet i z moderny. Záleží na choreografii a délce zkoušek. Například když přijel Christopher Bruce, byli jsme na začátku zkoušek představení Moonshine úplně zničení. Byl to jiný druh pohybu, než jsme byli zvyklí.
Slyšela jsem, že v některých zahraničních souborech baletky váží, protože nesmí přibrat, musíte si v Národním divadle také hlídat striktně váhu?
Edita Raušerová: Slyšela jsem to samé. Samozřejmě si musíme hlídat váhu, ale není to tak přísné, je to individuální záležitost, kterou si každý tanečník řeší sám. Pokud má někdo problém s váhou, je mu taktně naznačeno, aby s tím něco udělal.
Rebecca King: Každá baletka si to především hlídá sama. Já jsem zhubla několik kilo, když jsem v létě trénovala Labutí jezero, protože jsem měla velký fyzický výdej, ale nebyl to úmysl. Když se baletka vidí v zrcadle, měla by poznat, kdy má zhubnout. V Ukrajinském národním baletu nás hlídali přehnaně. Každý den nás baletní mistryně seřadila do řady, ukazovala na ty, které se jí podle jejího měřítka zdály tlusté. Bylo to deprimující, kvůli takové drezůře měly pak některé holky problém s příjmem potravy.
Balet ND je nejlepší soubor v zemi, kde je velká konkurence. Cítíte mezi sebou rivalitu, například před premiérou?
Edita Raušerová: Neměla jsem s tím zatím zkušenost. Před premiérou převládá spíše vyčerpání, jsme rádi, že žijeme a těšíme se, až budeme mít stresové období za sebou.
Rebecca King: Rivalita mezi námi není, ale konkurence je dobrá, v Národním divadle je víc vynikajících tanečníků než ve Státní opeře. Je zajímavé pozorovat primabaleríny ND, jako je Tereza Podařilová, Nikola Márová a Zuzana Susová, mají tolik let zkušeností za sebou, že přesně ví, jak pracovat s tělem. Ve Státní opeře byla taková jen Miho Ogimoto, od které jsem se mohla něco přiučit, jinak tam byly samé mladé tanečnice.
Některé další kolegyně z vašeho souboru mají teď miminko. Přemýšlíte někdy o tom, že byste se pořídily potomka, nebo raději počkáte nakonec kariéry?
Edita Raušerová: Miminka jsou roztomilá, ale je to velká zodpovědnost. Samozřejmě bych jednou chtěla mít dítě, ideální by to podle mě bylo tak ve dvaceti osmi letech. Mohla bych se pak ještě vrátit, tanečnice bývají v tomto věku relativně v dobré kondici. Ne vždy se to dá naplánovat.
Rebecca King: Viděla jsem sice spoustu miminek, ale nikdy jsem si ho netoužila pořídit, až když jsem viděla syna Nikoly Márové Maxíka. Úplně jsem se do něj zamilovala, je moc roztomilý. Zatím jsem neplánovala, jestli budu mít dítě během kariéry nebo až po jejím skončení, záleží také, kdy potkám toho správného partnera.
Baletky mají na konci kariéry zhuntované tělo, řešíte už teď nějaké zdravotní problémy?
Edita Raušerová: Mám je často. Nemám úplně všechno zadarmo, nejsem tak dispozičně vybavená jako ostatní kolegyně, které mají například volnější kyčle nebo měkčí páteř. Stále mě něco bolí. Musela jsem si akorát najít nějaké cvičení, které mi pomůže uvolnit tělo.
Rebecca King: Určitě, to má každá baletka. Já mám skoliózu páteře, která mě někdy hodně bolí. Zatím jsem naštěstí nemusela na žádnou operaci. Hodně mi pomáhá jóga, na kterou často chodím. Občas mě po té józe bolí záda ještě více, ale dlouhodobě mi to pomáhá. Když se mi to zhorší, jedu jednou ze rok fyzioterapeutovi do New Yorku, je fakt výborný. Dělá mi masáže a odblokovává mě. Lečí také tanečníky American Ballet Theater.
Na které své představení byste diváky pozvaly?
Rebecca King: Kdo nestihl Louskáčka před Vánocemi, ať se na něj přijde podívat v lednu, je to kouzelné představení a já v něm tančím Vílu Vánoc.
Edita Raušerová: Ať lidé chodí na všechna představeníJ! O Vánocích na Louskáčka, v lednu na Labutí jezero nebo v únoru na Oněgina. Je velká škoda, když někdy vystupujeme a je poloprázdné hlediště, protože netančíme pro sebe, ale pro lidi. Člověka povzbudí, když je divadlo plné diváků a ti reagují.
Jaké jsou vaše plány do budoucna, chystáte se do zahraničí?
Edita Raušerová: Plány? Ani nevím, zatím žádné. Nechávám tomu volný průběh. Už mám v souboru vybudovanou nějakou pozici, tak nemám v plánu odjíždět do zahraničí… Nechám se překvapit.
Rebecca King: Teď jsem v Praze spokojená. Uvidíme, jak vše v budoucnu dopadne.
Lenka Trubačová
